Patřil mezi najudatnejších a nejvznešenějších mužů Tróje, z níž spojil svůj život a osud. Po Hektora, vrchním veliteli trojských vojsk, byl nejstatečnějších a najobetavejším obráncem a fakticky Hektorova zástupcem. Se synem trojského krále Přímá byl spojen i rodinným poutem, když měl za manželku jeho sestru Kreúsu. Své vlastnosti naplno projevil na bitevním poli. Zabil mnoho Acháji bojovníků. No ani jeho odvaha a statečnost neuchránily Tróju před záhubou, kterou jí přichystali bohové a osud. Stejný osud, který určil zkázu Tróje, určil Aineiovi záchranu. Měl zachovat svůj rod a vládnout ve městě, které měl založit v daleké cizině. Jako jediný z trojských velitelů se zachránil z hořícího města přičemž na vlastních bedrech vynesl svého otce Anchísa vedouce za ruku malého syna Askania. Spolu s hrstkou zachráněných druhů se dostal na pobřeží, odkud v narychlo postavených lodích opustili zemi. Do Tróje se už nikdy nevrátil. Několik následujících let se s druhy plavil po dnešním Egejském, Jónském a Tyrhénské moři a překonával jednu překážku za druhou. Přírodní živly a zásahy bohů mu připravovali neuvěřitelné utrpení. Na Sicílii mu zemřel otec, spolu s druhy musel proplout zrádnými soutěskami Skyla a Charybda, na Krétě se mnozí jeho druhové stali obětí moru, mořské proudy ho přenesli k Strofandským ostrovům kde žili ohavné Harpyjí. Od nich však dostal první zřetelnější náznak o cíli své cesty. Nejvýznamnější zastávkou na jeho cestě bylo přistání v Kartágu. Nově založenému městu vládla okouzlující fénická princezna Dido. Afroditina přičiněním se do Aine zamilovala. Přála si, aby si ji Aine vzal za manželku a vládl spolu s ní. No osud určil trojské hrdinovi jinou cestu a tak se musel s Cartagenské lidem i jeho vládkyní rozloučit. Zhrzený a nešťastná Dido se od žalu probodla mečem.
Po mnoha dalších útrapách nakonec přistál na místě, kde se řeka Tiber vlévala do moře. Zdejší krajina však nebyla liduprázdná. Obýval ji kmen Latinů, kterým vládl král Latinus. Měl jedinou dceru lavina, která se měla zanedlouho vydat za Turna, krále Rutulov. Osud její budoucnost ale zařídil jinak. Latinus dostal božské vnuknutí, podle kterého měl svou dceru provdat za cizince, který ho navštíví. Následující den přišel Ainé za králem a požádal ho o povolení usadit se v jeho zemi. Aine nejenže od krále dostal povolení založit si město, ale Latinus mu vzápětí nabídl svou dceru za ženu. Protože Lavinia byla okouzlující, Ainé neváhal. Než však mohlo dojít k svatbě, vystoupil se svými požadavky odmítnut turnus. Spor se měl vyřešit na bitevním poli. Dido a Aine při večeři, ilustrace Vergiliovy Aineidy od neznámého umělce, 5. stol. Vypukla válka, ne nepodobná té trojskou. Skončila Aineiovým vítězstvím a Turnově smrtí. Lavinia mezitím čekala na návrat milovaného snoubence. Po svém triumfálním návratu se Aine s Laviniou oženil a na její počest nově založených město nazval Laviniom. Současně spojil svůj lid s latinským lidem. Z tohoto spojení vzešel později římský národ, který dostal své jméno podle města, což založili pozdější Aineiovi potomci Romulus a Remus. Ještě jednou musel svá práva hájit se zbraní. Po čtyřech letech, kdy v míru a shodě vládl městu, pokořeni Rutulovia vyvolaly nový konflikt. V době bitvy se však Ainé bez stopy ztratil. O jeho náhlém zmizení kolují různé verze. Podle jedné byl zabit přímo v boji, podle jiné se utopil v Tiberias. Nejpravděpodobnější a legendární nejpřijatelnější je však verze, podle níž jej přímo z bojiště vyzdvihla jeho božská matka Afrodita (nyní už Venuše) a přenesla rovnou na Olymp. Všechny verze se však shodují v jednom: stal se bohem. Ve městě pak vládl jeho syn Askanios, který si změnil jméno na Iulus a stal se zakladatelem slavného rodu Iuliovcov, od kterého svůj původ odvozoval Gaius Iulius Caesar a římští císaři.
Aine jako významný antický hrdina se stal předlohou četných uměleckých děl. Poprvé se jeho jméno objevuje v Homérovy Iliadě. Jeho nehynoucí slávu mu však zajistil světoznámý Vergiliov epos Aeneas, kde jsou popsány jeho osudy od pádu Tróje po vítězství nad turné. Jeho osudy se staly námětem i dalších literárních zpracování, např.: Stésichora (6. stol. Př. Kr.), Quinta Ennii (zač. 2. stol. Př. Kr.), Římský básník a dramatik Gnaeus Naevius ho vzpomíná ve svém díle punská válka (3. stol. Př. Kr.). Významné zastoupení s předlohou tohoto hrdiny mají i výtvarná díla. Nepřeberné množství antických uměleckých památek je toho důkazem. Existuje několik desítek řeckých vázových maleb s náměty s Aineiovho života a jeho skutků. Nejstarší známé sochařské vyobrazení Ainé pocházejí ještě od etruských umělců (např. sousoší Aine s Anchísom ze dne 6. - 5. stol. před Kr.). Velmi známou se stala freska pocházející z 1. století po Kr. z Pompejí, na níž božský lékař Asklépios ošetřuje ránu zraněného Aine. Společným jmenovatelem mnoha Aineiových sochařských a malířských vyobrazení je moment Aineiovho útěku z hořící Tróje, nesouce na ramenou svého otce a držíc za ruku syna. Díla, jejichž společný název by mohl znít Útěk z hořící Tróje vytvořili např. Federico Barocco, Charles-André van Loo, Gian Lorenzo Bernini a další. Se záměrnou analogií na tuto událost se můžeme setkat na fresce renesančního umělce Raffaela Požár v Borgo v Apoštolském paláci ve Vatikánu. Několik uměleckých děl zachycuje Ainé společně s Dido, např. Nicolas Poussin Aine a Dido na lovu. Z dalších děl jsou známy např. Venuše dává zbraně Aineiovi od Gérarda de Lairesse, AENEAS a Sibyla od Josepha Williama Turnera zda soubor leptů českého malíře Václava Hollar. Mezi sochařských děl patří mezi nejznámější sousoší Ainé zachraňuje Anchísa a Askania z hořící Tróje od Gian Lorenza Berniniho (dnes v římské galerii Borghese). S Aineiovým námětem je známých více nástěnných dekorací, pocházejících hlavně z období baroka.
